Sluneční soustava je planetární systém hvězdy Slunce a je součástí galaxie Mléční dráha.
Sluneční soustava je tvořena tělesy různých druhů a velikostí. Centrálním tělesem je Slunce, ve kterém je soustředěna téměř celá její hmotnost (99.866 %). Dále ji tvoří osm planet, trpasličí planety, více než 150 měsíců planet, planetky, komety, meteroidy a další tělesa.

Abychom se dostali k úplnému počátku, který předcházel vzniku sluneční soustavy, musíme se vydat velmi hluboko do historie naší galaxie. Před sedmi miliardami let existovala v jednom z míst galaktickoho disku, přibližně 30 000 světelných let od jejího středu, skupina hvězd. Tyto hvězdy byly 10 až 100x hmotnější než naše dnešní Slunce. Tito dávní hvězdní giganti zaplatili za svou velkou hmotnost a impozantní zářivý výkon velmi krátkým životem, který byl zakončen gigantickou explozí - výbuchem supernovy, při kterém byl oblak mezihnězdného materiálu obohacen o prvky těžší než helium.

Poté nastalo období zdánlivého klidu, který trval 2 miliardy let, během něhož obří prachoplynový oblak kroužil kolem středu naší galaxie.

Teorie vzniku sluneční soustavy předpokládá, že před více naž 4,6 miliardami let udělil výbuch blízké supernovy počáteční impuls pro spuštění procesu smršťování prachoplynového oblaku. Tlaková vlna provázející výbuch supernovy přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž „odfoukl“ zbylý prach a plyn směrem od Slunce ke vznikajícím planetám. Malé částečky v mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dále od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři.

Z oblaku nevznikla pouze sluneční soustava, ale vzniklo souběžně několik set hvězd, které při svém vzniku vytvořily jednu z mnoha otevřených hvězdokup. Dnes se už tyto sestry Slunce a sluneční soustavy rozutekly do galaktického prostoru a jen stěží je najdeme.

Slunce vzniklo společně se sluneční soustavou z hvězdné mlhoviny, v jejíž části se vytvořil zhustek. Těmto zhustkům říkáme globule. V její blízkosti explodovaly supernovy, které urychlily postupné smršťování globule, došlo k zahuštění, k posílení vlivu gravitace a vznikla řada gravitačních center, které postupem času díky neustálému nabalování další hmoty zvyšovaly svou hmotnost, a tím také gravitační účinky na okolní hmotu. Díky uvolňování potenciální energie nabalující se hmoty (smršťování) docházelo k vyzařování tepelného záření do okolí a zároveň ke zvyšování teploty Praslunce. Nejvíce se zahřívalo nitro vznikající hvězdy, a teplo, které vznikalo, se dostávalo k povrchu díky konvekci hmoty (promíchávání horkých plynů). V této fázi vývoje proudil od Praslunce velni intenzivní sluneční vítr, který odfoukl z bezprostředního okolí vznikající hvězdy většinu hmoty.

Po dosažení teploty přibližně 15 milionů stupňů Celsia došlo k zapálení termojaderné syntézy v nitru Praslunce. To mělo za následek postupné zastavení smršťování Praslunce a vytvoření energetické rovnováhy, od tohoto okamžiku se Slunce stalo hvězdou.

Vznik sluneční soustavy úzce souvisí se vznikem Slunce. Prachoplynové mračno o hmotnosti přibližně 2x větší než je hmotnost dnešního Slunce rotovalo velmi pomalu. Mračno bylo zasaženo rázovou vlnou od výbuchu blízké supernovy. Rázová vlna iniciovala vznik gravitačního centra, místa kde se vytvořil větší zhustek hmoty. Ten se začal smršťovat, a tím zmenšovat své rozměry, čímž v centrální oblasti vzrostla hustota hmoty. Oblak se stával stále méně propustným pro tepelné záření a rotační rychlost oblaku se zvyšovala s postupným zmenšováním jeho rozměrů. Zrychlená rotace oblak formovala do podoby plochého disku. Díky uvolňování gravitační potenciální energie se centrální část silně zahřívala. Vzrůst teploty v okolí centra disku vedlo k vypaření prachových zrníček. Za nějakou dobu došlo k postupnému snižování teploty a vypařené prachové částečky se mohly opětovně zkondenzovat. Kondenzace závisela na teplotě, která se snižovala směrem od centra rotujícího disku, čímž lze vysvětlit rozdíly v chemickém složení jednotlivých planet.

Prachové částice se postupně shlukovaly do stále větších těles, až vznikají tělesa o velikosti 1000-2000 kilometrů - planetesimály. Tisíce planetesimál se pohybovaly celou vznikající sluneční soustavou a jejich vzájemné srážky měly za následek výrazné snížení jejich počtu a vytvoření několika největších, ze kterých vznikly planety.

Ve vnitřní části sluneční soustavy vznikla tělesa, která dnes známe jako vnitřní planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Meziplanetární prostor mezi vnitřními planetami již neobsahoval prakticky žádný plyn (byl slunečním větrem vyfoukán do vzdálenějších částí sluneční soustavy).

Ve větší vzdálenosti od Slunce, kde se dnes nalézají obří planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, bylo plynu naopak nadbytek, Díky velké hmotnosti kamenných zárodků obřích planet docházelo u nich k nabalování plynu na kamenná jádra.

V ještě vzdálenějších oblastech vznikající sluneční soustavy byla teplota velmi nízká. To umožnilo vznik těles s velkým podílem těkavých látek a ledu. Vznikala ledová tělesa.

Internetový časopis oko je tématicky zaměřen na oblast vědy, techniky, kultury, přírody a cestování.